... pak odhalí se pobřeží a měkké

siluety zálivu... podvečerní dech

prohřáté země...

 

Vanutím od moře přitéká svěží proud

a probouzí jej ze studny borového spánku 

 

Jak prostá rozkoš

pro naslouchání cizince...

 

Jde k písečnému pásu jako k ženě

a zírá křehce v mořské pěny

v temně modravou střiž

Očima myslí citem ponořen

do Atlasového zpěvu... 

 

Ať tedy tělo spočine bez zábran

jak trám pradávné lodi

v jednozpěv s vlnami!

 

Tvář z hladiny jakoby v Měsíc padala 

roztančený radostí

nad tichým hovorem

mezi hvězdami...

 

Odyssee! Ty,

který se ve mne

čekáním navracíš!